Výlet na Zugspitze

Pokus o přechod hřebene Jubilaumsgrat

Téměř každý, kdo jezdí do hor, si časem oblíbí nějaké pohoří, horu, nebo jen malé zákoutí, kam se rád, někdy i z nevysvětlitelných důvodů, vrací. Mnohdy si ani neuvědomíme, co nas táhne zpět. Jsou to vzpomínky, zážitky, obrazy krajin, které se nám vryly do podvědomí v raném dětství, nebo jen pár řádku z knihy popisující hrdinský výstup? V mém případě je důvod zcela pragmatický, nevelká vzdálenost od nášich hranic a snad i osud, který mě do oblasti Zugspitze zavedl už popáté.

Do Garmisch-Partenkirchen náš pětičlenný tým dorazil s asi sedmihodinovým zpožděním oproti původnímu plánu. Ne snad, že by byla na dálnici kolem Mnichova zácpa, ale proto, že se Láďova Felicie před Plzní rozhodla trucovat a hrát si na lidi, co jedou v neděli k vodě. „Tady prosím podrbat a tady polechtat a teď tlačit, tlačit... neflákat se, to ste nikdy neviděli lidi, jak jedou v neděli k vodě?“ V jednu chvíli jsme dokonce vážně uvažovali o návštěvě ZOO a koupaní v rybníce, ale na poslední chvíli se nám podařilo auto přemluvit, byl teprve pátek.

Někdy kolem 2.hodiny ranní jsme konečně zalehli do spacáků nedaleko cesty vedoucí do údolí Hollental a za další zhruba hodinu přemluvili lišky, aby nám přestaly dávat dobrou noc. Na horské túry se má vycházet časně ráno a tak jsme, ač nechtěně, opustili naše sladké sny už před 6.hodinou. Ten, kdo má zkušenost se spaním podél cesty, určitě ví, jaký rachot nadělá v dosud ještě spícím lese skupinka turistů s trekkingovými holemi.

Kolem sedmé se nám podařilo opustit „noclehárnu“. Cesta vedla nejprve lesem, poté soutěskou Hollentall Klamm, kde vybírají za průchod poplatek a pak se už před námi otevřel pohled na celé údolí a vrchol. Vlastní zajištěná cesta začíná v pravé části spodního karu proslulým žebříkem „Leiter“ a na něj navazujícím traverzem zvaným „Brett“. Tady se za hezkého počasí hromadí turisté ve snaze udělat odvážně vypadající fotografie do rodinného alba.

Asi největší překážkou v našem postupu byl Hollental Gletcher, karový ledovec v závěru údolí. Před pěti lety se přes něj dalo relativně pohodlně přejít, ale dnes, vlivem klimatických změn, přibývá trhlin a na povrchu se místo firnu objevuje vodní led. Připadal jsem si bez maček jako důchodce na namrzlém chodníku a pohled směrem k trhlinám mi rozhodně nepřidával na jistotě.

Výstup stěnou nad ledovcem už byl zase za krásného počasí vyslovenou pohodou. Ve 12.00 jsme dorazili na přeplněný vrchol. Někteří členové našeho týmu se zdáli unavení. Zasedli na lavičky u vrcholové stanice lanovky a s nepřítomným výrazem ve tváři začali doplňovat palivo. Chléb, salám, sýr, čokoládu atd. Snědl jsem svoji skromnou svačinu a hladovýma očima 10% menšiny sledoval jestli zaměstnaným neupadne nějaký ten drobek... neupadl, ale na řadu přišla láhev s vínem. Ta nemohla jinak než kolovat z ruky do ruky, od úst k ústům, ač to některým po předchozím tělesném vypětí nedělalo zrovna dobře.

Přestože alkohol působí na horolezce jako motivátor a odbourávač psychických bariér, začala se rozmáhat poraženecká nálada. „Tak jdeme, ten hřebínek přeběhnem jako prd. Večer jsme na Alpšpici“ snažil jsem se rozpumpovat náladu a unavené údy kamarádů.

„Dyť je to kousek a navíc po rovině. Tohle choděj bavorský důchodci v polobotkách.“

„No hele, já nevim, já jsem už docela hotovej...“ dostala se mi nic neřešící odpověď. „...navíc nevíme, jak to tam vypadá..“

„To je v pohodě, to je pro turisty, nejhůř ňáká II, III UIAA a nebo ocelový špagáty. A navíc, my nejsme normální lidi... to je cesta pro blbce když chtěj na vejlet.“

Nikoho se mi pravděpodobně posledním výrokem přesvědčit nepodařilo, ale jedno bylo jisté, pomalu jsme se zvedli, popadli batohy a namířili směrem k Jubilaumsgrat. Do cesty se ještě děvčatům postavil stánek s pohledy a mně a Láďovi, k nelibosti zbytku týmu, dva korbele pravého německého piva.

O hřebeni Jubilaumsgrat se v průvodcích píše jako o velkolépé túře. Údajně představuje to nejlepší ze zajištěných cest, co mohou severní vápencové Alpy nabídnout. A skutečně, zvěsti nelhaly. Zprvu pěšinka klikatící se mezi skalními věžičkami posléze přejde do lehkého lezeckého terénu.

„To je páráda! Koukni támhle... a támhle... hele, to je díra!“ ozývalo se zpočátku nadšeným tónem a mezi emocemi převládalo okouzlení krásnou okolní scenérií. „Hele, teď přelezem přes tuhle věžičku, slezem do sedla a už asi uvidíme ten bivak.“ vyslovil kdosi uším lahodící větičku a nám se vybavila idilka příjemného večera: prázdná bivakovací chatka, bezvětří, vápencové stěny pomalováné zapadajícím sluníčkem, krabice červeného vína...

„A hele, vona je tady další věžička... a sakra, zase ňáký sedýlko... do prdele já potřebuju na hajzl!“ a takhle se to, už bez toho vyměšování, opakovalo ještě několikrát... Původní předpoklady o snadném přeběhnutí hřebínku se začaly zdát liché a moje bezpochyby vtipné komentáře přestaly nacházet kladnou odezvu.

V jednom sedýlku, kde se nám do cesty postavil další nechtěný kopec, jsem při pohledu na vyčerpané kamarády naposledy zkusil svůj ostrovtip.

„Hele vole, jak tak na vás koukám, tak bych si měl nechat venku foťák, protože jestli pude do tuhýho, tak bych měl udělat ňáký fotky pro Píta Šubrta :o)... na téma tragédie na Cukšpici“ Smích jsem rozhodně neočekával, ale nenávistné pohledy mě překvapily.

„Drž už konečně hubu!“ byla jediná a vše říkajíci reakce mých souputníků... A tak jsem tedy, ač nerad, držel hubu. Pak na dlouhou dobu zavládlo ticho, přerušované jen občasným hekáním a nejasným sténáním. Jedna větička mi však v paměti utkvěla.

„Já bych si dal čokoládu...“ zasténal tenoučkým hláskem škemrajícího dítěte jeden z nás. Na jeho tváři ošlehané větrem a porostlé mužným vousem bylo patrné vyčerpání. Očima narkomana v posledním tažení sledoval, kterak mu jeho žena s láskou a starostlivostí podává čtvereček čokolády, po kterém v tu chvíli určitě toužil víc než po sexu. Tak tomuhle se ve sportovním žargónu říká žaket.

Po krátkém odpočinku a s nadějí, že z hřebene v polovině jeho délky můžeme sestoupit do údolí Rheintal, jsme se opět dali do pohybu. Opakoval se stejný scénář. Samý kopec a sedlo. Konečně jsme vpravo na jakémsi žebru zahledli dvojici postaviček s batohy, jak stoupají směrem k hlavnímu hřebenu. Jelikož bivakovací chatka ještě nebyla vidět, nepohrdli jsme nabízenou šancí a pustili se do sestupu směrem k chatě Knorhutte. Lehkým, ale zdlouhavým klettersteigem to trvalo do údolí necelé dvě hodinky. Tam na nás čekalo místečko na bivak jak stvořené... travička, potůček, obloha plná hvězdiček... a ráno nás svou přítomnosti potěšilo stádo přítulných oveček, které by nám pro kousek chleba vlezly snad až do pr.... :o).

Vzhledem k tomu, že nas ovečky nesežraly ani neporazil žadný cyklista, podařilo se nám v neděli po téměř 15km pochodu, zpestřeném gymnasticko-lezeckou vložkou v podobě ručkování po mostě a téměř povinné návštěvě hostince, vrátit údolím Rheintal do Ga-Pa a posléze bez komplikací autem do Mladé Boleslavi.

Výlet bych hodnotil jako zdařilý a vřele ho mohu všem zájemcům doporučit. Jinak se na věc dívá Láďa, který se v budoucnu podobných hovadin zúčastňovat rozhodně nechystá a raději by víkend stravil cestováním na Svatošské skály a zpět...