Poslední slanění 2006

A přece, nebo spíše proto, to byla záležitost zcela jiná, než je zvykem. Jo, mluvím tu o posledním slanění našeho mladoboleslavského horolezeckého klubu. Nápad, co si budeme povídat, to byl velice odvážný. Uspořádat slanění na Kuchtově nové chatě Krakonoš v Krkonoších. V bezprostřední blízkosti Kolínské boudy a s naplánovaným výletem na Sněžku. Kdo by neznal Černou horu a její okolí – s dominantou nejen běžeckých tratí samotných, ale také výrazným přispěvatelem na zmuchlané účtenky projíždějících borců – Kolínskou boudou. Neradno zapomínat na to, že poslední sud, který VSP+ klubu v neděli ráno ztrestalo, byl právě ze zmíněné Kolínské.

Opustím litanie vážící se k této boudě a ve zkratce Ti milý čtenáři popíšu jak to vše proběhlo. Je jasné, že vše běželo podle zaběhaných principů – pozdní odjezd naší party z boule, první cesta v Černém dole samozřejmě na jedno pěti-pivo, zkurvenej kopec nahoru, krásné přežrání po půlnoci u Kuchty připraveným kuřetem, bramborem a dalšími pěti pivy. Pokoj číslo 13 a blbý vstávání. Opětovné pozdější vyražení na výlet

Ale, to už bez respektu valíme zvlněnou krajinou. Je nás třináct. To není moc. Proto Ti milý čtenáři všechny lezce vyjmenuju. Jestli se v tom výčtu najdeš, pak věz, že se tímto řadíš mezi legendy++. Blanka / Čad / Fráňa / Havrd / Miláno / Mlčoun / Perník / Sajfi / Stanislawskij / Svára / Sysel / Tep / Učitel. Cesta je pohodlná, sněhu po kotníky a padá dál. Na první krátké zastávce rozbaluje Sajfi bar a my doplňujeme tekutiny. Nad Výrovkou už je nám celkem zima, vítr fučí pekelně. Všichni jsou zabaleni do kapuc a klátivými kroky vzdorují větru. No asi jsem to, milý čtenáři, trochu podělal. Nemám totiž kapucu. Kdo by taky čekal 3. listopadu v našich malých Krkonoších futeř jak ze Svislé hranice +++?! Nezbývá než rozmrznout na Luční boudě. Opucujeme kalhoty, očistíme bundy a kapuce, seškrábeme krusty ledu z hlavy a nacpeme se tatrankou. Další cesta vede přes stříbrné návrší na polskou boudu pod Sněžkou. Vítr už je klidnější tak to jde. U Poláků pod Sněžkou se ani nezdržujeme, i když tu krásně voní klobáska. Závěr první poloviny se tyčí před námi. Vítr nám výstup zpestřuje poryvy, při některých se nedá ani nadechnout. Musel to na nás být pohled. Potácíme se jak lodníci nad ránem, občas nás do lebky klepne rozkejvanej řetěz a není vidět na deset metrů. To budou výhledy! A taky že jo. Má to jednu výhodu, jsme tu sotva deset minut a pádíme dolů. A to doslova. Spíš běžíme, protože to je jediný možný způsob, jak se dostat rychle z burácejícího vichru. Daří se a my v poklidu docházíme do Pece. Zde se naše družstvo rozděluje na dvě party, které se občerstvují ve fungujících hostincích. Na Krakonoše dorážíme kolem deváté odpolední.

A odtud to už všichni znáte. Pivko, jídla hory, něco špiritusu, pak pivko, zase jídlo. Pěkný víření kytar++++ v podání Misky, Mísy, Šťávy a dalších. Co dodat? Jsem rád, za ten nápad, jsem rád za Kuchtovu ochotu, jsem rád za dobrou partu lidí, která se zde setkala. Jo a taky jsem rád, že jsem tenhle článek vůbec dokončil. Za rok nashledanou. Hore zdar!

Specielní díky:

Sajfimu za mobilní bar na jeho zádech.

Mlčounovi za doporučené cesty v Dolomitech, Blance za odvahu a výdrž, Aťoušovi za výdrž.

Předsedovi za odvahu a sílu.

Kuchtovi za odvahu a výborné podmínky pro sofistikované debaty o lezení

Čadovi, Standovi a Syslovi za to,že jeli.

Svárovi za to že vůbec v neděli odjel.

Mísovi, Miskovi, Šťávovi, Šakalovi za hraní na kytary.

Perníkovi za řezivo. A všem ostatním za účast.

+ VSP – vrcholové středisko pití.

++ Sice určitě ne světového lezení, ani toho republikového, no asi ani toho krajského, ale zcela určitě toho boleslavského. Tedy…., alespoň tohoto 3. listopadu.

+++ v americkém originále Vertical Limit – „film o muži, který si měří síly s mocnou a nekontrolovatelnou přírodou a posouvá hranice svých vlastních možností.“ – časopis DVD & Video č4./2000.

++++ Amatérské Sdružení Profesionálních Muzikantů v čele s Petrem Kalandrou.