Skotsko

Ještě se naposledy otáčíme a dáváme sbohem farmě, na které jsme strávili měsíc sbíráním malin a jahod. Konečně už nemusíme ráno vstávat do práce, klečet v hnoji a přebírat ten červený hnus. Konečně už máme svých pár liber v kapse, před sebou prázdniny, moře, hory a pocit, že od této chvíle si můžeme jet kam chceme a kdy chceme. Kerouac by nám mohl závidět…

Naše cesta začíná na východním pobřeží Skotska, ve městečku Arbroath. V pohorách bouldrujeme na červených pískovcových útesech a při pohledu na svítící borháky litujeme, že jsme doma nechali všechen lezecký matroš. Takhle musíme lezení nad běsnícím příbojem nechat na příště.

Další zastávkou je Loch Ness. Říkáme si, že tohle mýtické jezero z naší cesty vynechat nemůžeme. Pár stopů a už stojíme v Nessie centru, obklopeni stánky se suvenýry. „Je libo Lochnesku velkou, malou, plyšovou, skleněnou nebo alespoň tričko?“ Fuj! Nejhnusnější místo, které jsme tu za celou dobu viděli. Snad jen ten hrad na břehu stojí za zhlédnutí. Tak rychle na levou (!!!!) stranu silnice, zvednout palec a řidičům ukázat ceduli se čtyřmi písmeny: SKYE.

U krajnice zastavuje malé Káčko a týpek, co vypadá jak John Lennon, ukazuje prstem na poloprázdná (nebo spíš poloplná) zadní sedadla. Nakonec se tam nasoukáme i s našima báglama a za chvíli už jen s otevřenou pusou obdivujeme ty nádherný panorámata. O tomhle ostrovu toho byla napsána spousta. Lezli zde Bonington, Scott a vlastně všichni, co v britském lezení něco znamenali. Tihle drsňáci vzpomínali na ukrutné počasí, mlhu, déšť a silný vítr. My si ale užíváme absolutně netypických 30°C, sluníčko, kraťásky, foťáky cvakají… Okružní jízdu podél pobřeží zakončujeme v kempu Sigachan – výchozím bodem pro tůry v pohoří Cuillins. Čtyři libry za noc sice není málo (tři bedny jahod), ale na druhou stranu, už týden jsme se nemyli. Jeden z nejhorších zážitků mého života přišel chvíli po té úžasné koupeli. Jako na povel se všichni obyvatelé kempu začali oblékat do gore-texu, zatahovat kapuce a zavírat stany. „Proč?“ ptám se. „Vždyť je 30°C!“ Odpověď přiletěla za chvíli. MIDGES! Odporné mušky, tak malé, že je skoro není vidět, štípou jak naši komáři a vlezou úplně všude. Během několika vteřin jich mám plný nos, pusu i oči. Zavíráme se do stanu a začínáme vybíjet to hejno uvnitř. Trvat to o minutu déle, tak se normálně zblázním. Midges jsou takovou specialitou západního pobřeží Skotska. Přilétají k večeru a otravují vás až do rána. Na repelent zapomeňte. Skoti tvrdí, že proti nim existuje jediná obrana: pít whisky. A hodně! Časem jsme si vypracovali dokonalou taktiku jak jim uniknout: s příletem první mušky zalézáme do stanu a nevylezeme až do rána. Těch 12 hodin bylo ale šílených, neboť to znamená nechodit na záchod a hlavně vařit ve stanu. Skotsko je hodně na severu, a tak tu slunce zapadá skoro až o půlnoci. A při těch třicetistupňových vedrech to bylo s vařičem uvnitř doslova peklo!

Ráno vyrážíme nalehko, jen větrovky, flaška s pitím a foťák. Přestože nemáme mapu ani žádné konkrétní informace o zdejších horách, je náš cíl jasný - ten nejvyšší a nejšpičatější kopec v okolí. Kousek za kempem nám v cestě stojí závora a cedule s varováním, že vstupujeme do hor, že je to místo nebezpečné a zrádné, a že tam mohou pouze zkušení a trénovaní jedinci s dostatečným vybavením. Za závorou se dva metry široká cesta mění v pěšinku, která po chvíli mizí úplně. Nabereme azimut směr kopec a stoupáme vřesovištěm vzhůru. Turistika a horolezení tu trochu splývají dohromady. Všichni vám tvrdí, že dělají climbing, ale přitom nikdy neměli lano v ruce. Na druhou stranu, barevné značky tu nikde nepotkáte, samozřejmostí je mapa a kompas, a když si člověk vybere náročnější trasu, tak musí počítat i s trochou lezení.

Po pár stovkách metrů nastoupaných sutí a vřesem stojíme udýchaní v sedle a před námi je nádherný exponovaný hřebínek. Chvilka kličkování, než se dostaneme přes první práh, přelézt pár věžiček a už si užíváme pohled na okolní kopce, na moře i na kemp, který je teď o 900 metrů níž než my. Sestupujeme opět hřebenem, tentokrát však na druhou stranu. Času máme dost. Názvy kopců pochází ze starého místního jazyka a je problém vůbec je přečíst, natož si je zapamatovat. Nazýváme si je tedy sami, podle toho jak vypadají. Tenhle přechod hřebenovek, nebo jak říkají místní ridge climbing, nás začíná hodně bavit, zlézáme jeden hřeben za druhým, a přecházíme tak celý masív včetně „Kuželu“ a „Makčupikču“ (fakt mu byl podobný). Vodou vymletý žlab nebyl na sestup zrovna ideální, ale alespoň jsme se nenudili. Dál pokračujeme potokem – tedy spíš skákáním po kamenech. Vzhledem k všudypřítomným bažinám a podmáčeným vřesovištím je to ta nejsušší cesta. Současně s naším příchodem ke stanům se začínají objevovat první kapky deště a hlavně midges, což je pro nás povel k rychlému zvednutí kotev.

Ben Nevis je se svými 1344 metry nejvyšším kopcem celých ostrovů a pro Brity je výstup na něj téměř povinností. Ani my jsme nemohli odjet ze Skotska bez jeho skalpu. Horolezcům se jistě vybaví příkrá severo-západní (nebo tak něco) stěna s proslulými skotskými mixy, turistům zase nekonečně dlouhá normální cesta, za jejíž zdolání jsou nejčastěji odměněni výhledem do mlhy a deště. Výchozím bodem pro Ben Nevis je městečko Fort William – horské středisko v 0 metrech nad mořem a jediné místo, kde mě bavilo courat po krámech. Jsou tu totiž jen tři druhy obchodů: lezení, MTB a whisky-shopy. Snažím se najít něco o naší cestě (pochodovat normálkou se nám moc nechce), ale všechny průvodce tu mají jen na zimní lezení a z té jejich ledové stupnice toho teď moc nevyčteme. No ráno uvidíme. Jenže ráno vidíme jen onu mlhu a déšť, a tak se místo na hřeben, který jsme zahlédli pouze na zimní fotce 3x4 centimetry, vydáváme na normální cestu. Jelikož už nemáme moc jídla, vrháme se s chutí na kus toastu, který upadl jednomu Skotovi před námi. Viditelnost na vršku je tak 20 metrů, a tak se tahle svačinka stala nejhezčím bodem celého výstupu. Cestou dolů se mraky roztrhaly (mraky lidí ale proudily nahoru dál), a protože máme ještě dost času jdeme se podívat pod tu slavnou stěnu. Pořád si říkáme: „Ještě tamhle za ten kopeček… a támhle za ten roh… a k té věžičce…“ a najednou koukáme, že jsme kousek pod vrškem, a že ten hřebínek nebyl zas tak hroznej. Pěkně už nás bolí nožky, vítr s námi zas cloumá sem a tam a kroupy lítají vodorovně. Nejvyšší čas sestoupit do nížin a dát si od hor na chvíli pohov.

Bohužel počasí zůstalo i nadále skotské (hnusné) a ten pohov se nám trochu protáhl. Všechno zlé, je ale k něčemu dobré – aspoň jsme se podívali na Highlandské hry, na pravou skotskou svatbu, do destilérky, vyzkoušeli si stanování uprostřed Edinburgu a spoustu dalších radostí. Druhé Buoux jsme ve Skotsku neobjevili, ale pokud toužíte po neporušené přírodě a máte rádi courání po horách, vyrazte sem. Zejména západní pobřeží za návštěvu určitě stojí.