Mistři volantu na Sellách

kurzívou píše Láďa a normalně Učitelskej...

Tenhle výlet se vlastně vůbec neměl uskutečnit. Původním plánem na červen byla jednoznačně cesta od pana Cassina na Cimu Ovest, kam se měli společně vydat pánové Hýpa a Jenka, ale jak tomu někdy bývá, plány se mění. Zjednodušeně řečeno, pan Jenka si odskočil z lešení, předvedl několik akrobatických kousků a místo na Cimy se vydal k panu doktorovi, který ho ošetřil a poslal se zlomenou paží trávit víkend v domácím ošetření.

Změnilo se tedy personální obsazení a také destinace. Místo Cimy Ovest se stalo cílem zájezdu sedlo Sella. Cesta započala malým defektem zadních dveří našeho závodního HTP, který se podařilo opravářům z „Autostyle“ rychle opravit a mohl začít závod s časem....

Ten kdo neví, o jaky závod se jedná, asi také neví, proč je pro nás nejmilejším směrem lezeckých výletů směr jihozápadní... vede totiž přes Plzeň, Rozvadov a hlavně Mnichov! Onehdá se po dostavění obchvatu kolem Plzně v mediích diskutovalo, zda-li se dá z Prahy do Mnichova dojet za 3 hodiny. Televiznímu štábu se to nepovedlo a posléze pak mystifikoval celý motoristický národ. My jsme však zjistili, ze 3 hodiny není žádný problém. Po několika zájezdech se rekord dostal na 2:42 hod a jeho držitelem byl Hýpa se svým 1.4 16V. 14.června se však tabulky opět přepisovaly a po úžasném výkonu 1.2 HTP, kdy se ručička otáčkoměru po většinu jízdy pohybovala v rudém poli, má rekord novou hodnotu: 2:35,10 hodiny (se 6 minutovym pitstopem v Rozvadově)!

V jednu už ležíme ve stanu v sedle Passo di Sella a posloucháme déšť bubnující na stan. Černou tmu občas naruší světlo blesku. Tak předpověď nelhala.

Páteční ráno zamračené jak čelo ruského mužika. Volíme Piz Chiavales a Schubertovu cestu za 6. Pěkné lehčí lezení, devět délek, rozumně odjištěné, co víc si na začátek přát. Snad jen ten déšť v závěru mohl přijít o chlup později a to lano při slanění se taky nemuselo kousnout, ono slézat tím rozlámaným koutkem zpátky na štand je zážitek, který si už prožít znovu nemusím. Večer pivečko, děláme si smažená vajíčka na cibulce, prostě dovolená. Večer a celou noc prší.

Po pátečním úspěchu a shledání 6. stupně jako schůdným, vybral Lada lahůdku v severní stěně 2. věže Selly, kde již před lety lezl s Pavlunkou cestu bratří Messnerů a hodnotil ji jako jeden z jeho největších zážitků v horách... Naše sobotní cesta se jmenovala „Mikali“.

Na nástupu nás čeká sníh a led a nezdá se, že by odtával. Také podle toho, že přemrzají ruce poznáváme, že je kolem nuly. Cesta začíná lehce, čtyřkovým terénem do jeskyňky. Vzhledem k dešti je skála bezchybně mokrá, tam, kde je takovej ten černej lišejník je to pěkná klouzačka. Tohle mejdlový lezení začíná hnedka ve druhé délce. Šestková totálně prodojená koutová spára bez chytů a možnosti nějakého dobrého jištění. Jedině Učitelova slova „Hele, jestli se na to necejtíš, tak já to dám, na tohle si veřím“ mě donutila to vylízt, protože jsem nechtěl pak poslouchat ty kecy ve stanu. Na polici brečím bolestí a tluču hlavou o skálu, jak se prsty dostávají k sobě. Pak bloudím a nalézám do totálně nevodjistitelný plotny, doteď nechápu, kdo mě tam udržel. Ještě jednou díky! Ideální start.

Ta první délka byla skutečně lahůdková... Bolestí jsem sice nebrečel, ale neměl jsem k tomu daleko. V místě, na které jsem si tak věřil a chtěl ho „přeběhnout“, se mi udělalo nejprve zle z toho, že tam chyběly chyty, potom jsem udělal nejistý krok v očekávání spásného madla, ale našel jen mělké misky plné bahna a slizu. Nasledovalo několik perných minut, kdy jsem si na polici ohmatával prsa a hýždě v touze přeměnit zmrzlé pahýly na alespoň částečně funkční ruce.

V další délce se naštěstí srovnáváme a pokračuje naše pomalé probojovávání se k vrcholu. Skob postupně ubývá až nejsou žádné a furt je to lezení, navíc zase poprchává popřípadě padají kroupy. Vypadá to, že si opravdu užijeme.

Pamatuju si na hororový 20m nejištěný odlez od štandu složeného z čoka, mizerného přehozu a frenda za lokr. Mokrá stěna za V+, Učitel na štandu se snažil nebejt a do toho moje úvahy nad smyslem lezení. Když se v téhle délce objevilo dvojče koutové spáry z nástupu, bylo mi do breku. Nicméně cesta zpět byla vyloučená, takže nádech a rychle se tím proklouzat nahoru. Začíná zase pršet, takže rychle štand. Naštěstí ho nemusím moc vymejšlet, nic tam není, klasická dolomitská police. Takže se pořádně zapřít nohama, optimisticky omotat šutr, co se na tý polici válí a hóóódně na fest dobírat, delší pád druholezce by mě asi rozhodil. Učitel dolézá s obličejem bílým jako stěna a s tak pekelně smutným výrazem v obličeji.

Následuje už jen traverz ukončený štandem ze dvou smyček položených na skále, které drží jenom tím, že je mokro. Pak lehčí dolez na vrchol a je posekáno.

Láďa v závěrečných délkách předvedl, že je skutečný ladič a v terénu, kde jsem již začal myslet na záchranu pomocí vrtulníku, elegantně vyvzlínal k vrcholu. Je to holt hrdina!!!

Sobotní večer se nesl ve znamení doplňování vyčerpaných energetických zásob a tekutin. Únava a radost z přežití byla tak veliká, že jsme uvažovali o ukončení lezeckého programu a dřívějším návratu domů. Ulehli jsme do stanu bez velkých ambicí na nedělní lezení a já ve skrytu duše doufal, že se nám ráno nebude chtít vstávat. Pípaní telefonu v 5 ráno v nás však opět probudilo duch alpinismu a my se oba, překvapení nečekaným elánem, rychle probudili, oblékli a potřetí vydali směrem ke stěnám.

Vybíháme (jak kdo...) lehkou pěknou cestu na první věž Selly. V deset jsme dole, místní Italiáni se právě navazují a nechápavě se na nás dívají, odkud že to jako slaňujeme. Balíme a na večeři jsme doma. Ideální prodloužený víkend.

Shrnutí a fakta:

1.den, Piz Ciavazes- jižní stěna, „Schubert“ 6, 8 délek na polici (6,5,5,6-,5,5,5,5), štandy s borháky a slaňovacími kruhy.

2.den, Zweiter Sellaturm- severní stěna, „Mikali“ 6, 9 délek (3,6,6,5,5,5+,5,5- resp.3) spodní štandy se skobami a nýty, vršek horší.

3.den, Erster Sellaturm – jižní stěna, „Trenker“ 5+, 5 délek (2,4-,5+,4,4-) slanění z podvrcholové police přes luxusní štandy v cestě „Placche nere“.