Rätikon

Naše stará dobrá felda funí vzhůru příkrou šotolinovou cestou a my jsme zpocení až na zadku. Jednak strachy z téhle „Rätikon highway“, jednak proto, že i v třicetistupňovém vedru jede topení naplno. Vzpomínáme na dětství na hopsa hejsa do Brandejsa a skáčeme až do stropu. Holka ale bojuje na jedničku (doslova) a tak po hodině jízdy konečně dohopsáme na parkáč u salaše Grüsher Älpli.

Odtud už je to do stěn Rätikonu co by kamenem dohodil. Do místního vápence se svými vrtačkami zapsala spousta slavným jmen i neznámých vojínů a zůstala tu po nich fůra cest. Od jednodýlkových sportovek po pětisetmetrové výstupy, vynýtované plotny i klasiky nebo hákovačky. Úplně lehkých směrů tu ale pro horolezce příroda moc nepřipravila. Aby se člověk mohl pustit do těch lákavějších linií musí zvládat přinejmenším šestky. Listujeme průvodcem sem a tam a hledáme cíl na zítra. Jenže z dálky vypadají všechny cesty skoro stejně, tak babo raď. Dokonce i slavný Silbergeier odtud vypadá jak položený kvak. Vybíráme cestu Haldejohli na jednu z věží Kirchlispitze a necháváme se překvapit…

Klíčová je asi druhá dýlka, i když papírově nejtěžší není. Lezení je za 7-, ale celých pětatřicet metrů si neodpočinete. Chce to hlavně dobré lezky nebo spíš ještě lepší nohy. Pak už si můžete chrochtat blahem v lehčích chytovatých dýlkách, dokud vás nezastaví břicho v poslední délce. Tady naopak uplatníte silné prsty. Dva nýty, dva bouldrové kroky a máte vylezeno. Nejkratší sestup na turistickou cestu vede z vrcholu přes jedno slanění, pak pár metrů lehčího slézání a asi čtyři sviští nory.

Sluníčko pálí a přetavuje zbytky sněhu v sedle Schweizertor na bublající potůček. My si tak můžeme na parkovišti vychutnávat ubytování all inclusiv, včetně řádně osvěžující koupele s masáží zad, pračkou smradlavých ponožek a superrychlou chladírnou plechovkových piv.

Mangold je poměrně nová cesta, obtížnost 7+, 11 dýlek. Prý jedna z nejhezčích linií široko daleko… Výstup začíná slibně. Poté, co zpocení a žízniví vydupeme nástupový suťák, ztrácíme flašku s pitím. Koukáme na sebe a je nám jasné co přijde – celodenní hra na grilované kuře. Čekal jsem, že krize přijde na osmém štandu. Přišla na čtvrtém… Cesta pořád kličkuje, vyhýbá se lehkým místům a vyzobává tak ty nejlepší plotny. S tou krásnou linií ale nevím, nevím. Každou chvíli študujeme nákres i okolní cesty a párkrát se práskneme... Lézt podle citu jako na žule tu moc nejde. Je ale fakt, že některý dýlky jsou fantastický, jako by je sem Švýcaři překopírovali z jižní stěny Marmolády. Severní sestupové svahy jsou ještě plné sněhu tak boty necháváme zbaběle u nástupu a zpátky se rozhodujeme slaňovat. Že to byla blbost nám dochází po druhém traverzu a přelezu třetí věžičky. Nakonec se lano kouslo jen jednou, zato nás chytla pěkná buřina. Desáté slanění, lije jak z konve a veškerá voda z celé stěny mi teče rovnou za krk, visím pod převisem, dvacet cenťáku nad pevnou zemí a na laně mám uzel jak prase. Těch dvacet čísel mi trvalo snad deset minut a deset tisíc nadávek. Dnes večer si koupel v potoce nedám a příště si odpustím ty kecy o „takových větších skalkách“ a raděj si přibalím větrovku.

Je ráno a už zase praží sluníčko. Rychle balíme pracně usušené cajky a opakujeme si nástup pod Haldejohli. Tentokrát ale lezeme trochu vlevo cestou Pardutz. Je to stará klasika a pro mě asi nejhezčí cesta zájezdu. Linie je logická, stačí jít cestou nejmenšího odporu. V klíčovém místě je ale množství odporu větší než malé a číhá tu zapeklitý boulder. Stojíte na polici, máte cvaklý nýt a do pořádného chytu tak třicet cenťáků… takový oříšek jsem na skalách dlouho nepotkal. Nakonec se daří. Rychle poděkuju Blance za trpělivost a už si vychutnávám úžasně ostrou a vzdušnou hranu s výhledy na převislé stěny Schweizerecku.

Naším posledním skalpem je cesta jménem Desú. Přes hřeben Kirchlispitzí se valí černé mraky a my už znova rozhodně moknout nehodláme. Tahle kratší cesta bude dnes tím pravým. V nejtěžší dýlce je pár převísků, spoďáky a nejisté nohy. Snad poprvé mi tady v Ratikonu natéká předloktí a ne lýtka. Pěkná cesta a pěkná tečka za tím naším výletem.

Za ten týden už máme zdejší počasí zmáklý, takže nás nepřekvapuje, že opravdu začíná pršet. Předpověď navíc neslibuje nic dobrého, tak balíme a odjíždíme dřív, než déšť rozmáchá „Rätikon highway“. Čekat tu další týden, než bude ústupová cesta zas sjízdná, by už naše prolezené prsty nemusely vydržet.

Resumé

• 5.věž Kirchlispitze, Haldejohli 7, OS
• 5.věž Kirchlispitze, Pardutz Weg 8-, RP
• 7.věž Kirchlispitze, Desú 7+, OS
• Drusenfluh, Mangold 7+, OS