Piz Palü

Ručička teploměru okolo stovky, rychlost tak půl kilometru za hodinu a české knedlo-zelo-vepřo v nedohlednu. Natlačen mezi čmoudící nákladáky na totálně ucpané mnichovské dálnici přemýšlím o tom, že na té hrozbě globálního oteplování něco bude. Vždyť i ta letošní zima vůbec nebyla zima a nebýt výpadů do Alp, ani bychom nevytáhli pikly ze skříně. Poslední díl severské trojkombinace právě skončil, a tak k severkám Ortleru a Pressanelly přibyl ještě severní pilíř na Piz Palu. Znovu si v hlavě přehrávám čerstvé zážitky a jsem rád, že v Evropě stále ještě existují místa zajímavější než tahle ucpaná dálnice…

Máme za sebou parádní lezení po sluncem vyhřáté skále, nadšení nad tím, jak nám to leze, ale i skřípání maček a tlukot srdce vysoko nad posledním jištěním. Modrá obloha je dávno pryč, stejně tak pocit, že na oběd budeme dole u spacáků.

Stojíme, na ostrém sněhovém hřebínku a marně hledáme vrcholový kříž. V dálce se blýská, tak jakože rychlá fotka a hurá dolů. Foťák si dělá co chce, displej ukazuje nesmysly a teprve když mi začne bzučet v uších, dochází mi, o co jde. Tak tentokrát bez fotky, mažeme odsud. Jenže jak zmizet, když máme půl kilometru hřebene před sebou a půl kilometru za sebou? Na obě strany krpály jak kráva, mezi nima sněhové ostří tak akorát na dvě šlápoty vedle sebe. Jak je vidět, elektrifikace se nevyhnula ani této samotě a statická elektřina je najednou úplně všude: lano, které se šoupe po sněhu hází jiskřičky a každou chvíli dostanu za ucho, něco jako kdybych olízl plochou baterku. Cepínům se to asi náramně líbí a tak vrní jak koťata. Blanka si hraje na vánoční stromeček a svítí modrým plamenem. Nevím proč křičí. Vždyť modrá je dobrá a prej je to zdravý na revma…

Hřeben se rozdvojuje. Staré stopy mizí pod čerstvým sněhem. Když ale co dvě vteřiny dostaneme elektrického lepáka, moc času a chuti na vybalení mapy a kompasu nemáme. A tak najednou sestupujeme pěkně po předních hrotech štípavým vodním ledem, aspoň že je to dolů, pryč od toho blázince. Při každém záseku se cepíny nějak uzemní a přestanou vibrovat. Jakmile se ale napřáhneme k dalšímu úderu, je to jako kdyby nám okolo ucha proletěl obří čmelák…

Slanění vydržel přimrzlý šutr i naše strachem rozbušená srdce, a tak jsme konečně na tom správném ledovci. Za šera hledáme zbytky starých šlápot a kličkujeme labyrintem trhlin sem a tam. Vždycky, když už to vypadá že hlavolam nemá řešení, nalézáme nějakou schůdnou cestu. Pak už si jen pamatuju, jak se za Blankou prodírám rozmoklou kaší, jak občas zamávám nožičkama do prázdna a jak mě deptá, když se lano napne a oznamuje tím konec pauzy. Ještě že Blanka v zimě ty běžky neflákala a na prošlapávání posledního úseku má dost sil. Já už bych to asi nedal…

Během výstupu jsem vypozoroval pár zajímavých zákonitostí, třeba se vám budou někdy hodit:

• Spacák se pod stěnu nosí mnohem lépe, když na něj máte obal.
• Když jsou na předpovědní mapě blesky, bouřka může opravdu přijít.
• Z lezeček na mačky se líp přezouvá na velké polici, než na malém chytu.
• V kolmém ledu je mnohem lepší mít šrouby připraveny na sedáku, než na dně batohu.
• Snickerska je sice výživná, ale na celodenní lezení půlka nestačí.
• Pokud je výškový rozdíl mezi nástupem a vrcholem 1100 m, nemůže mít cesta jen 600 metrů.

A teď trochu informací:

Piz Palü, 3905 m n.m.

Centrální severní pilíř (Bumiller)

Hans Bumiller - Martin Schocher - Johann Gross - Christian Zippert, r. 1887

TD-/TD (IV/V, 60° místy 90°)

Příjezd

Rozvadov – Mnichov – Garmish – Fernpass – Landech – St. Moritz Těsně před Moritzem uhnete vlevo a po pár serpentinách zastavíte u lanovky Bernina – Diavolezza

Přístup

Lanovka sice stojí 30 frantíků (lze platit kartou) ale ušetří vám spoustu času, sil i nadávek. Na chatě Diavolezza si maximálně dejte pivo a vyražte přímo dolů na ledovec, kde se vám bude dobře spát. Ráno budete mít kratší nástup, nikdo vás tu nebude otravovat a je to romantika jako prase…

Nástup

Přes ledovec Vadret Pers přímo pod pilíř. Originál nastupuje zprava a složitě hledá cestu mezi séraky, dá se jít i přímo žlabem kousek vlevo od ostří pilíře. Rozhodně to bude pěknější i bezpečnější.

Výstup

Když se doštracháte pod skály, čeká vás podle podmínek mixové, v létě čistě skalní lezení v plotnách a po ostrém hřebenu. Na štandech a v těžších místech jsou skoby, jinak stačí pár frendů a čoků. Klíčové místo je vrchní sérak, který lze lézt buď přímo, nebo traverzem doleva. Pak už jen dupárna ve firnu a vééélké trhliny.

Sestup

Normálou, tj. po hřebeni až za východní vrchol a pak nezapomenout uhnout doleva na ledovec opět plný trhlin.

Tip

Od chaty Diavolezza lze vyrazit i na nejvyšší kopec východních Alp – Berninu. A to buď traverzem tří vrcholů Piz Palu, nebo hřebenem Fortezza, přes terasy Bellavista a chatu Marco e Rosa. Lehčí alternativou k Bumilleru může být západní pilíř (Via Zippert) – většinou firn nebo lehčí mixy nebo pilíř východní (Via Kuffner) – skalní lezení a sněhový závěr. Díky lanovce je celá oblast rychle dostupná a během prodlouženého víkendu se tu dá vyřádit dostatečně.

...a ještě pár odkazů na závěr

• http://climbers.altervista.org/alpinismo.php
• http://www.pontresina.com/
• http://www.summitpost.org/route/