Beefeater

Když se mě po návratu z Ománu asi pátý člověk zeptal, jak bylo v Africe, došlo mi, že pro Čecha je tahle země hodně velkou neznámou. Přiznám se, že když jsem si kupoval letenku, taky jsem pořádně nevěděl, kde přistanu. Ale její cena a jediná fotka kilometrové stěny někde uprostřed pouště mě přesvědčily stokrát rychleji než nafintěné katalogy cestovních kanceláří…

Jabal Misht má nadmořskou výšku sice jen 2090 m, ale zato se pyšní 1000 m vysokou stěnu. Prý nejvyšší stěna na Arabském poloostrově – taková Marmolada uprostřed pouště. Když stěnu poprvé prostoupili horští vůdci z Francie, čekal nahoře vrtulník, který je odnesl rovnou na raut do sultánova paláce. I když ve stěně vzniklo pár dalších cest, opakují se jen minimálně a stěna stále nabízí spoustu prostoru pro nové linie.

Před letištní halou v Muscatu je klasický mumraj. Klaksony, vozíky s bagáží, spěch… Borec z půjčovny zaparkoval zrovna uprostřed toho cirkusu, předal nám klíčky a zmizel. Přitom nám nějak zapomněl vysvětlit, jak se jezdí s automatickou převodovkou. Šatavis je velkej flegmouš, ale než se rozjel, šlapala mu panika slušně na paty.

O cestě do base campu jsme se někde dočetli, že vyžaduje „off road driving“. To jsme pochopili tak (my a naše peněženky), že není potřeba půjčovat drahé 4x4, že prostě jen stačí umět řídit po polních cestách. Nakonec jsme po „drobných terénních úpravách“ dojeli a myslím, že by nás z fleku mohli zaměstnat Stavby silnic a dálnic.

Po dvou dnech obcházení kopce kolem dokola a s dalekohledem stále na očích konečně vybíráme náš směr a balíme batohy. Fixy, skoby, friendy, nýty vrtačku a dva akumulátory… jen upínací hlava jaksi zůstala doma… koukáme střídavě na vrtačku, na hromadu nýtů a na kilometrovou zeď nad námi. Tak to jsme pěkně v řiti. Bez příklepu navrtáme nýt leda do palmy a rovnou si na něj můžeme pověsit pytel... Naštěstí skála není nakonec tak tvrdá a snad půjde vrtat podle yosemitských pravidel: pěkně růčo fůčo.

Z bejskempu vypadá stěna nevinně. „Jedna, dvě, tři dýlky, pak čtvrtá tím koutem…. To by mě zajímalo, kde vzali, že to má kilák. Maximálně 500 metrů! Je to pořád ve spárách, lezení bude vodsejpat. Za den musíme bejt na vršku.“ Po šesti dnech lezení to vidíme jinak… a to jsme teprve na velký polici ve dvou třetinách stěny…

Místní vápenec sice dělá super chyty, ale ty né vždycky drží. Spáry jsou většinou úplně hluchý a když do nich jde něco založit, je to malý a vachrlatý. Navíc ruční vrtání nýtů taky není z nejrychlejších. Lezení je jako u nás doma na písku: technické po malých chytech a stupech, které je potřeba trochu přebírat… Jen ve třetí dýlce jde stěna pořádně do kopce a solidně tady natejká. Na druhou stranu je ve stěně pár polic, kde můžeme mezi kaktusy pohodlně přespat, rozdělat oheň a načerpat síly do dalších dýlek.

Posledních 300 metrů z velké police kličkujeme mezi staršími cestami a sem tam se s nimi shodujeme. Konečně to trochu odsejpá a my máme brzo stěnu za sebou. Vrtulník nikde, takže teď už nás čeká jenom slanění, RP přelezy nejtěžších dýlek a vymyšlení názvu nové cesty. Ten se obvykle zrodí sám od sebe někde v hospodě u piva, což bude tady v muslimském Ománu trochu problém. Nakonec je jedinou inspirací litrovka 48% ginu, kterou jsme si koupili za jedenáct éček cestou v istambulském duty free shopu. Beefeater je na světě.

Jabal Misht - Beefeater, RP 8+/9-, 24 dýlek

Během následujícího týdne jsme najeli okolo 2000 kilometrů, navštívili staré hliněné pevnosti, pouště, oázy plné zelených palem, zapadlé cofee-shopy nebo liduprázná wádí se spoustou neuvěřitelných bouldrů a osvěžujícího koupání … a Omán nikdy nezklamal.

Topo