Krkonoše alpským stylem

V roce 2002 jsem se dvěma přáteli podnikl zimní přechod z Harrachova do Adršpachu. Potřebovali jsme na tuto trasu čtyři dny, jeden z nás nedošel a štědrý večer jsme strávili v Adršpachu, bylo to nezapomenutelné.

Letos, jsem chtěl celou akci zopakovat, jen s malým rozdílem. Chtěl jsem jít sám. Všichni to znáte, otázky neznalých a starosti blízkých. Proč sám? Sliboval jsem si od takového pojetí to, že poznám hlavně sám sebe. Že pochopím alespoň kousek příběhů vyprávěných v knihách, které mi leží v knihovně. A co na tom, že nebudu zdolávat vrcholy v Nepálu, nebo Alpách. Mě pro začátek stačí vyrazit do Krkonoš. Předpověď počasí mne nadchla, minimum srážek, velké mrazy a skoro bezvětří. Ideální podmínky pro takovýto podnik. Vybavení mám dobré, co víc si přát.

Vyrazil jsem 20. prosince z Harrachova, ze stejného místa jako před sedmi lety. Cesta podél Mumlavy, po tvrdém podkladu, ubíhala vcelku dobře a já se sžíval s těžkým báglem. Jako už tradičně v něm hřeju klubko nepotřebných cajků. Na Voseckou boudu, můj první dílčí cíl je to z Harrachova devět kilometrů. Hm, to jsem si myslel, že je to blíž… U Vosecké na chvilku odpočívám s partou Holanďanů. Na běžkách jim to moc nejde, prý u nich neznají vosky a jezdí jen na šupinkách. Jen nevím, jestli tam mají i sníh, to jsem se neptal. Pokračuji dál směrem na Tvarožník, ležící přímo na hranici s Polskem. Cesta už není tak dobrá a já se bořím. Pár stovek metrů v hlubším sněhu mi bere hodně sil. Jsem však líný sundávat sněžnice z batohu a tak se trápím až na cestu Česko - Polského přátelství, která zhruba běží po společné hranici. Tady už je podklad zase přijatelný. Začal mě trochu trápit vítr, který zesílil na nepříjemnou mez. Cítím, že by to chtělo přidat šálu a napít se čaje. Hledám nějaké závětří. V těchto místech je to utopie, která mi připomíná hlášku z Montany, kterou rád používám: „ideálna škára, ktorá by šla zaistiť kamalotom číslo šesť, no, mi ho nemali“. Štěstí se na mě usmálo v místě na mapě značené jako Česká budka, kde jsou postavené pagody z tyčí. Do jedné z nich zalezu a dopřeju si trochu čaje s tyčinkou. Přes obličej nasazuji drtič mrazu z fleesu. Mám za sebou zhruba jedenáct kilometrů a asi tak čtyřicet minut do západu slunce. Mým cílem je dojít k polské boudě nad sněžnými jámami se západem slunce. Jsem tu, fotím pěkný západ slunce a pozoruji zlaté návrší s pramenem Labe a Labskou Boudou. Kluci měli dnes být na ledech pod Pančavskou loukou, byli? Dalekohledem bych je z tohoto místa mohl sledovat. Vítr neustává a teplota klesá, takže se pozorováním nemohu dlouho zdržovat.

Cesta klesá po úbočí Vysokého kola a já jsem nucen nasadit sněžnice. Bez nich se propadám zhruba do půlky stehen. Další mezistanice má být rozcestí nad Martinovkou. Tady nás před sedmi lety opustil Vašek. Dnes by to již nešlo, Martinovka je mimo provoz. Na rozcestí je dřevěná turistická budka, která mi poskytla pověstný kamalot číslo šest, v mém případě závětří. Po nezbytném občerstvení vyrážím dál. Sleduji na sobě výraznou ztrátu plachosti. Jsem jako pták, který během zimního období šetří energii tak, že přestává být plachý, létá jen nerad a dovolí lidem přiblížit se na malou vzdálenost. Na mě se tento syndrom projevuje neochotou něco dělat, dá mi to přemáhání, sundat hůlky, zout sněžnice, dolů s batohem, vylovit termosku a tyč, svléknout rukavici, nalít čaj, rozbalit tyč, jíst, pít. Takže nakonec sedím u nalitého čaje, zahřívám ruku a sedím a sedím. V těchto okamžicích mě vyburcuje jen všudypřítomná zima, která se do mě zakusuje ze všech stran. To už je lepší něco dělat, zahřát se a vyrazit dál. Čeká mě mírné stoupání k Mužským a Dívčím kamenům. Vůkol je již tma. Jdu bez čelovky, ale přes to vidím bez problémů. Kolem šesté jsem u Petrovy boudy. Je v ní tma, zdá se mi taky opuštěná. Co se to děje? No nic, pokračuji dál a klesám po dobré cestě, bez sněžnic, ke Špindelrovce. Jestli mě přišly opuštěné chalupy smutné, Špindlerovka mi přijde opravdu hnusná, komerční díra, plná cizinců. Když procházím kolem, zahlídnu ve vnitř bazén, kolem vířivky a saunu. No fakt hnůj. Já mám naplánováno postavit stan zhruba o kilometr dál ve svahu Malého Šišáku. Chci nevidět světla Špindlerovky a užívat si hvězd.

Konečně jsem se vzdáleností od světel spokojen a můžu se pustit do stavby přístřešku. Ten se skládá z uřízlé podlážky, tropika a stanových tyčí. Sám jsem zvědav, jak to bude fungovat. Zhruba za patnáct minut jsem v přístřešku zalezlý ve spacáku. Nic moc, mám hlad, žízeň, je mi chladno a jsem totálně bez plachosti. Jenomže hlava, ta mrcha, začíná přemýšlet a stanovuje další postup. Převlíknout vlhké věci, uvařit čaj, něco pojíst. Snadno se to vymyslí, lehce se to napíše, ale blbě se to dělá. Vzalo mi to dobrou hodinu. Potom se pokouším usnout. Nejde to, do nohou mě berou křeče, do stanu fouká prašan. Nechce se mi z vyhřátého spacáku. Ale musím, vyhrabu z batohu kuřecí stehno a zhltnu ho jen tak. Je tak zmrzlé, že jsem snědl klouby i jednu kost a skoro jsem to nepoznal. Ale účel splnilo, křeče jsou zažehnány. Náhle se mi ale udělalo zle, že by ta ledová dávka do žaludku byla tak zásadní? No nic, uvařím ještě jeden čaj a zbytek bude na ráno. Super nápad. Zase to hnusný vaření. Pokouším se usnout. Nejde to, stále ten prašan a bubnování neukotveného tropika. Venku, vlastně i vevnitř tak dvacet pod nulou. Někdy kolem půl druhé se rozhoduji přístřešek trochu více zakopat a zbavit se tak foukání sněhu do něj. Při této akci zase pěkně promrzám. Ale zdá se mi, že to pomohlo. Asi ve tři poprvé usínám. Budím se v pět, potřebuji na malou. No toto? Ven se mi nechce, řeším to víčkem od ešusu. Vymetám z doupěte sníh, je všude, jen pod spacákem ne. Znovu kotvím všechny stěny, jako opatření proti sněhu. Znovu se snažím usnout. Po chvíli se mi zdá, že sníh už tolik nefouká a já se propadám do sladkého snu. Z toho mě probouzí vyzvánění telefonu. Kontrola, zdali žiju. Žiju, ale čeká mě ráno a sním všechny činnosti, které jsou nezbytné. Jsem celý zachumelený, ale v teple.

Místo opouštím až kolem desáté. Rána bych zrušil. Situace kolem se velmi změnila, je zataženo, sněží a fouká. Vyrážím už na sněžnicích. Sleduju zbytek stop vyšlapaných před nedávnem. Stopy ale po deseti minutách končí. Asi tuším proč. K prvnímu rozcestí se hrabu hodinu. Díky napadanému sněhu a nafoukaným závějím. U rozcestníku se dočítám, že další záchytný bod, polská chata pod Sněžkou, je šest a půl kilometru. Super, tímhle tempem tam nedojdu ani do tmy. Na dnešek hlásili vítr dvacet metrů za vteřinu, to sedí. Občas se nemůžu trefit na zavátou cestu. Ve spojení s teplotou kolem deseti pod nulou je to dost na dámu. Začínám pomalu ale jistě nadávat. Začíná mi docházet, že jsem tu sám a sám si taky budu muset pomoct. Zajímavý zjištění na sólo přechodu. Pomalu, velmi pomalu, docházím ke slunečním kamenům. Slunce jakoby vyslyšelo moje prosby a posílá mi několik paprsků. Sněžku ale přes hradbu mraků nevidím. Díky slunci se mi jde zase o dost lépe. Jak málo stačí k pozvednutí mysli. Cesta je stále špatná, v uších mi zní hit od Buty: „cesta byla rovnáááá, místy špatná“, poslední slovo alternuju podle nálady. Graduje to, jako únava a potíže. Občas se v bílém nadělení ocitám až po náčiní koulařek. Dorážím k polským jámám - Velký a Malý kotel Stawu. Po delší době fotím. Další části cesty se obávám. Povede zavátou klečí, já se do ní budu bořit, zakopávat a klít. V jednom místě jsem sešel s cesty, snad metr, víc ne. Najednou se propadám a nedokážu nijak reagovat. Skončil jsem pod prsa v závěji. Levá noha nejde vyndat, sněžnice se zasekla kdesi dole v kleči. Nemůžu se hejbat, do obličeje mi fouká příjemných dvacet metrů ve vteřině, obohacených sněhem. Do karet mi hraje pouze prašan. Sundávám batoh a začínám hrabat díru. Pravá noha se mi podařila vyprostit záhy, ale levou si asi budu muset uříznout. Nechce se mi hledat nůž a tak se snažím a hrabu snad i hlavou. Noha je venku, teď už jen sněžnice. Protože jsou půjčené, snažím se. Daří se a já letím dál, jako šnek po obrně. Jedna nora a kolik vezme sil, mrška! K rozcestí u Jantarové cesty dorážím po pěti hodinách boje. Pod Sněžku je to čtyřicet minut.

Vcházím do polské chalupy pod Sněžkou a bilancuju. Osm kilometrů za šest hodin. Výkon hrdinský. Nemám ale moc chutí pokračovat dál. Stejně jak slunce, které je na konci své denní pouti, jsem na konci i já. Mám dolámané kosti, nos i sny. Do Trutnova volám o pomoc a belhám se obřím dolem do Pece. Rozhodnutí vzdát nelituju, ještě při sestupu si musím dát několik přestávek, abych vůbec došel. Dokonce se musím najíst. V tak špatném jsem stavu. Těším se do hospody na večeři, na postel, miláčka. Samé jistoty a pozitiva. Co napsat na závěr? Líbilo se mi to. Nezklamal jsem se v síle prožitků a nezklamal jsem se v sobě. Noc za dvaceti pod nulou není problém. Sáhnul jsem si ke dnu sil a zachoval se rozumně. I když, rozumně? Nebyl jsem jen měkej? Uvidíme příště…. Ale pro příště si raději najdu parťáka.

Rád bych na tomto místě poděkoval sportu Český Ráj, http://www.sportceskyraj.com, za bezplatné půjčení kvalitních sněžnic. Bez nich bych byl opravdu hotovej, díky!