Kobyla, aneb naše německá

Během letošního léta jsem si, lehce ovlivněn skvělým Svárovým filmem, začal pohrávat s myšlenkou vylézt si příští rok na Kobylu. Ani jsem nemusel přemýšlet, s kým bych se pokusil splnit si svůj sen. Zhruba v půlce srpna jsem se se svým záměrem svěřil Havrdovi."Ty volé, na co čekat na příští rok? Prubnem to ještě letos!" zněla jeho jasná odpověď.

Nejdřív jsme chtěli vyrazit začátkem září, ale nedostatek času, ať už z pracovních nebo školních důvodů, nám to ztěžoval. Když už to konečně vypadalo, že vyrazíme, tak zapršelo. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že se letos pod Kobylu nedostanem. Štěstí nám ale přálo a tak jsme 23. září ve čtyři vyrazili z MB do Příhraz. Ani jeden z nás si nevzal průvodce, protože přeci oba víme, kde Kobyla je, ne? Odbočku z hlavní cesty jsme samozřejmě minuli a tak to zkoušíme někam do kopce a doufáme, že o NÍ třeba zakopnem. Díky bohu jsme se po vyčerpávajícím výkonu dostali na správné místo, i když to bylo trošku netradičně shora.

Nástup se nám ale moc nelíbí, a tak si bereme přítele na telefonu a voláme Milánovi, jak, že to se suchostí skal vidí on. Po chvilce dostáváme od předsedy požehnání a začínáme se oblíkat. Ještě na zemi řešíme, kdo bude tahat zrádný traverz. Nakonec padá los na mě, takže kouč se začíná potýkta s nástupem.

Celkem hravě se dostává k prvnímu kruhu a za chvíli jsem u něj i já. Havrd mi ještě jednou vysvětluje, kudy vede linie cesty, a už začínám sestupovat k nepříjemným dírám. Přichází první dilema, nedosáhnu do díry a níž už se mi nechce. Nakonec se rozcápnu a chytám první díru, dle koučovi rady se pravačkou chytám nad ní, levačkou taky tam a šup do další díry. Celou dobu se marně snažím najít cokoliv, na co bych se mohl postavit. "Tady je to hladký, jeď dál" radí mi Havrd Poslední díra je tady, s ní přichází i stupy. Uklidním se a chytám tutovou "dvouprsťovku". Vyklonění za roh a rychlé cvakání kruhu, teď už to vypadá líp. "Ten rezavej je prasklej" ozývá se, ale od druhého konce lana. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, cvaknul jsem samozřejmě ten ruplej. Snažím se uklidnit, vykláním se a po marném hledání chytu se chytám malého stříbrného kroužku, který se tam zčista jasna objevil. Zajišťuju se a dobírám. O chvílu později už se tu houpeme oba dva. Pocit, že jsme přelezli nepříjemný traverz, nás žene dál.

Na řadě je můj vzor. Chvilka řešení, jak se přese mne dostat do chytů, a už kouč valí ke třetímu kruhu. V pohodě cvaká a přemýšlí co dál. Udělá několik nejistých kroků, ale evidentně se mu to nelíbí. Dobírám lano a Havrd sedá. Nasleduje další pokus a znovu sezení. V tu chvíli se v jeho myslí odbýval boj, zda to vzdát nebo pokračovat. Jsme přeci už tak blízko.... Odhodlal se, nadechl a postupuje dál. Už je u čtvrtého kruhu. V klídku si sedá a odfrkuje. Nebylo to vůbec zadarmo, Péťa vypadá unaveně. Hold po dvou měsících bez lezení není pro nás Kobyla na rozlez to nejlepší.

O pár minut později už u něj sedím i já. Naši intimní chvilku s Kobylou nám ještě zkrášluje létající balón přímo nad námi. K tomu všemu klesající Slunce a není co vytknout. Nás ale čeká ještě kus cesty. Směrem k pátému kruhu začíná moje maličkost, krásná madlovatá stěnka a kruh je na dosah, škoda, že není o 10cm níž. Cvakal by se z lepších chytů. Nevadí, dám kruh a lezu dál, těsně pod výlezem na temeno se mi nechce dál. Ke kruhu daleko a vzhůru dva, tři nejisté kroky. Dávám psychickou smyčku a zkouším to dál. Na temeni chvíli hledám dobírák, ale ani to nám nebrání v dalším postupu. Přitahuju si koučův konec a už ho slyším, jak si to rozdává s Kobylou. Už je tady a závěrěrečných pár metříků si dává na prvním on. Zapomněl mi říct, že od dobíráku je ještě jeden zapeklitý krok. Tak tam chvíli stepuju a osahávám Kobylu tak moc až mi zůstane v ruce šutr. Nic se neděje, jen zase stojím u dobíráku. Za okamžik už se ale spolu s Havrdem objímáme na vrcholu. Pocity se nedají popsat, ještě dnes jsem si pořádně neuvědomil, že se mi splnil sen, stanout spolu s Havrdem na této Příhrazské dominantě.

Takže díky moc Havrde, za všechno!

Bohužel jsme zapomněli foťák, takže fotky nejsou, "ale nejkrásněšjí okamžiky, což výstup na Kobylu určitě je, nám navždy zůstanou v našich srdcích." Petr "Havrd" Havelka