Dovolená v Itálii

Tak po tomhle týdnu by mě bez výčitek mohl zaměstnat Český hydrometeorologický ústav. I když… učitelování má také své výhody… no a k těm patří především červenec a srpen. A pak taky podzimní, vánoční, jarní, velikonoční, chřipkové, uhelné či jiné dny volna, které nám ostatní pracující mohou jen s přihlížením závidět. Nevýhodou těchto prázdnin je ovšem jejich pevně určený termín, který se bohužel poměrně často neslučuje s ideální předpovědní mapou pro Evropu… Takže velké plány v Chamomix musíme pro letošek odložit a hurá vstříc nelítostné sibérii.

Předpověď nelhala, projíždíme Alpami a déšť se pravidelně střídá se sněhovou nadílkou. Až v Itálii se situace zlepšuje a tak urychleně listujeme příslušnými průvodci a šijeme plán horkou jehlou. A je tady… Cima Pressanella (3558m n.m.). Její široká, nádherná ledovcová stěna upoutá pohled snad každého horomila, který cestuje do populárního lyžařského centra Passo Tonale.

Výchozím a zároveň parkovacím bodem je pro nás osada Stavel, kde přebalujeme zavazadla a ostře diskutujeme o následné funkci lyží. Aneb: vzít či nevzít??? Správné rozhodnutí se ověřilo o pár set m nm výše, kde leží asi 20 – 30 čísel čerstvého sněhu. Výstup na chatu Denza (2298m n.m.), který náš průvodce odhadl v létě na 3 hodiny, nám na lyžím připravil 4,5 hodiny nesmlouvavé dřiny.

Na chatě nás ovšem čeká luxusní winterraum, který by krom nás pojal ještě dalším 23 horolezců… (25 postelí ve čtyřech patrech na prostoru 5x6 m), i když… naštěstí jsme tu sami.

Ráno, klasika, šlapeme asi 1 hodinu na lyžích směrem k našemu cíli – severní stěně Pressanelly. V momentě, kdy už nejde oddalovat naše odloučení od lyžních pomocníků začíná pravé peklo. Boříme se po kolena, místy hůř. Spravedlivě se střídáme ve vedení… Martin 20 minut, já 15, Martin půl hodiny, já 10 minut… atd. Cestou míjíme hrůzně vypadající trhliny a to jsou ještě ty lepší, protože jsou vidět…

Tak se aspoň poctivě navazujeme, Schubert by měl radost… Po 4 hodinách štrachání můžeme konečně pohlédnout ke dnu odtrhové trhliny. Ukládáme lana na dno batohu a až poté se ukazuje, že nám odtrhovka přichystala nejvypečenější problém dnešního výstupu, ale když už jsou lana v batohu… s Pitem se přestáváme kamarádit…

Následujících 500m lezení firnem a ledem (sklon tak do 60°) si oprávněně užíváme a po tréninku na krkonošských ledopádech si připadáme jako ostřílení horští vlci. Po 90 minutách parádního sólo lezení si 4. března 2007 vychutnáváme pocit vyvrcholení v nadmořské výšce 3558m n. m. Radost nám kazí jen pohled na sestupový hřeben a čerstvě zasněžená normálku. Obavy se naplnily, sestup na chatu Denza byl na … zdlouhavý a únavný…

Druhý den ráno se po vydatném spánku a už méně vydatné snídani chystáme na sjezd do osady Stavel. Musím ale přiznat, že skialpový freeride ve skeletech není zrovna naše královská disciplína, takže neslušnými výrazy se to vzduchem jenom hemží…

Po návratu do civilizace se snažíme opět vrátit do lidské podoby a rapidně se horšící počasí opět určuje náš další cíl. Finale Ligure – asi nemá cenu složitě popisovat, protože řada z vás již drsnost zdejšího vápence pocítila na vlastní kůži a ti ostatní alespoň vědí o čem je řeč. Takže – sluníčko, vínečko, koupačka, pohoďka, prostě Itálie.

[p24.jpg]

A na závěr úvaha pro lehce filozoficky laděné čtenáře…Lezení či horolezení??? Jasně, že ve Finále asi nespadnete do trhliny, neurve se s vámi převěj nebo sérak. Na blembák vám nebubnuje ledová ani kamenná sprška. Nohy, ruce, uši ani jiné části těla nejspíš nepodlehnou mrazu. Taky asi nezabloudíte v mlze… ale ty zážitky, ty pocity dámy a pánové. Holt skály jsou skály, ale hory jsou hory!!! :-)