Ende Nie

Když jsem se Bedřichovi o Ende Nie zmiňoval, tak neváhal ani vteřinu. Tohle vypadalo na akci přesně podle jeho gusta. 38 lanových délek, velmi pravděpodobně s bivakem ho nadchlo. Je vidět, že ten chlapec má srdíčko na správné straně!

Takže v pátek odpoledne vyrážíme s Prahy s dostatečným předstihem, abychom našli tu správnou "lesní cestu", kterou se jde k nástupu. Kolem 19:00 jsme na místě. Podle průvodce z netu to docela souhlasí, takže vítězoslavně otevíráme první plzničku.

Už za tmy pak zjišťujeme, že ta správná lesní cesta je o 2km jinde a ta, u které táboříme je sestupovka. Takže BC zase balíme a přesouváme, tentokrát už na správné místo. Pekaři ještě chrápou, když se v nelidských 3:30 drápeme ze spacáků. K nástupu je to 800m převýšení, nejprve pěknou cestou, výše pak ale "hore brehom" korytem potoka. Jak už to tak ve tmě bývá, je vidět úplný kulový. Naštěstí nás doženou dvě dvojky, takže se takticky necháváme vést. Na nástupu jsme právě za svítání. Kolegy pouštíme neb tušíme, že budeme pomalejší. Trochu se podivují nad našimi bágly. Obzvláště Bedřicha "necesér" jim evidentně připadá zajímavý. No ale my si nejsme jisti, že to dneska dolezem a tak jsme přibalili i pončo a bundu na případný bivak.

Co říci k cestě samotné. 38 lanových délek, obtížnost 6+. Vzhledem ke své délce je tam úplně všechno - vodou vymleté žlábky, rajbákové plotny, převisy, spáry, kouty i traverzy. Deset délek je za 6 až 6+, šestnáct délek mezi 5 až 5+, ostatní jsou lehčí. Cesta je v dobře zajištěná nejtky, v těžších místech tak po 3-5metrech, v lehčím terénu jsou nejtky jen pro označení směru. Takže na dojištění se může hodit pár čoků a frendů. Ve spodní části se cesta hůře hledá, párkrát jsme i bloudili.

Z průběhu lezení si toho moc nepamatuji, byl to docela kalup. Jak jsme tak postupně nabírali metry, tak upadala i naše konverzace až se nakonec scukla na dvě slova, "jistím, běž". Kolem 25.délky mě začaly chytat křeče. Jubilejní 30.délka je suprový kout za 6, kterým se doleze na vrchol severního hřebene Breithornu a otevře se pohled na tzv. Headwall.

V něm je ještě 7 celkem obtížných délek. To už bylo ouvej. Obzvláště mi v hlavě utkvěla 37 délka za 6+, s tou bych měl určitě problémy i čerstvej. Takhle to vyřešila smyce do expresky a stoupnout si do ní. Tím se dosáhlo do škrabky a pak už jen metřík k dalšímu nejtu a bylo posekáno. Fakt nechápu, proč někdo postavil takovej krutej boulder těsně pod vrcholem. Nahoru jsme se dodrápali asi v 19:00 pěkně opotřebovaní.

Nahoře cesta ovšem zdaleka nekončí. Sestupovka vede hřebenem do sedla Waidringer Nieder. Asi tak kilometrovej hřebínek za 2UIAA, samý popolejzání a oblézání věžiček, za tmy nebo špatnýho počasí tam může být velký problém s orientací. Nám to mohlo zabrat i s blouděním necelou hoďku. Pak už je to po značené cestě sutí dolů. Sedlo má cca 2350mnm, parkoviště s autem 650mnm. Jediné, na co jsme byli schopni při sestupu myslet byla voda, pivo a cola. Celý den bylo vedro, takže jsme byli vysušení jako tresky. Cvrkot vody, který jsme dole v lese najednou uslyšeli nám zněl jako rajská hudba. Následovalo zvířecí pití 2l bahnité vody a následný boj ji udržet. U auta jsme byli tuším kolem 23:00. Ještě jsme zvládli vykoupat se v místní říčce. To byla taková pěkná studená tečka za tím naším výletem.