Drown In The Sky

Nad západním Irskem je opět zataženo. Déšť bubnuje na střechu mého zimou prolezlého příbytku. Ze spacáku se mi vůbec nechce. S největším sebezapřením se dosud ještě rozespalý došourám do jídelny a posnídám obvyklé dva toasty s jahodovou marmeládou. Co asi budu dneska dělat? Mám den volna, ale počasí jasně naznačuje, či doslova křičí: „zpátky do postele!“. Odpočinku není nikdy dost a tak se nenechávám lenivým „Já“ dlouho přemlouvat.

Budíček číslo dvě... hurá na oběd. Ale co to, venku neprší? Místy se dokonce objevuje modrá obloha. Rychle domlouvám odpolední lezecký výlet do nedalekého „The Little Killary“, naplním se asi půl kýblem vaječného salátu :) a do batohu nasypu potřebný materiál. Cíl je celkem jasný. Z asi 15 cest, které tato „super“ oblast nabízí mi zbývá vylézt už jen několik. Jednou z nich je „Drown In The Sky“ E3 6a (popř. E4 5c) údajně cesta se třemi hvězdičkami a definitivně ta nejtěžší a nejimpozantnější (alespoň pro lidi malého vzrůstu). Tak jestli jsem to s těma vajíčkama trochu nepřehnal, říkám si, když se s obtížemi soukám za volant.

Cesta autem trvá asi půl hodiny a tak mám dostatek času seznámit posádku vozu se smělým plánem. Slovák Juraj nenamítá vůbec nic. Neví totiž, co znamená E3-E4. Druhý spolulezec, Farid z Francie, resp. Korziky, s plánem také souhlasí, alespoň si jako souhlas vykládám jeho typické: „Heee“, a tak se už zbývá jen modlit, aby počasí vydrželo. Ještě v duchu přemýšlím nad variantou „cesta nepustí, co pak?“ a začínám si uvědomovat, že mě nějak bolí ramena a záda a že by vůbec nebylo od věci zastavit v nedaleké vesničce na pintu piva a potom se kochat pohledem na Atlantik...

Projíždíme kolem stáda ovcí s bílými chlupy a černými hlavami, stoupáme malým průsmykem po cestě plné děr a pak už se před námi otevírá výhled na pás skal a záliv se spoustou malých rybářských člunů. Jsme blízko, najednou mám zpocené ruce a cítím, jako by se z tech vajíček v mém žaludku začala líhnout kuřátka. Vzpomínám si na něčí výrok, který praví, že když je ti blbě, tedy samozřejmě ne úplně, tak se leze dobře. Přesto však zmiňuji ještě jednu cestu, která připadá v úvahu a jen za E1. Venku je docela zima. Teploměr ukazuje něco kolem deseti stupňů. Uklidňuji se dalším výrokem, který jsem kdysi zaslechl, či kdesi četl: „Když je zima, tak je nejlepší tření...“ Farid jen suše konstatuje, že skála je mokrá a tak se s ním radši do žádných debat nepouštím. Kosa je skutečně pořádná a navíc se k ní přidává poměrně silný a chladny vítr od moře.

Konečně jsme na místě. Dávám Faridovi instrukce k obsluze moji staré Praktiky, kterou s úsměvem nazývá dinosaurem, a pak se pouštím do krátké rozcvičky... „Raz-dva, raz-dva...“ od huby se mi kouří jak od komína. Je taková zima, že mi zamrzly karabiny. Musím je chvilku třít o stehna, aby se daly otevřít a cvaknout na sedák. Lano je ztuhlé na kost. Nacpu si jeho konec pod tričko a pomocí rytmických úderů do hrudi se mi ho podaří zahřát na teplotu, při níž se již dá ohnout aniž by prasklo. Rychle tedy vážu uzel. „Ufff, stihnul jsem to...“ několik sekund poté, lano opět tuhne. Chudák Jura, asi si bude muset třít celou dobu osmu, aby vůbec mohl jistit. Doufám, že je z těch Tater zvyklý na cokoli. Vše je připraveno, jistič v pohotovostní poloze, fotograf opodál s přístrojem pevně v rukou a já, lezec, odhodlán vydat se směrem k obloze. První dotyk skaly docela jde, nebo mi už přemrzly prsty a nic necítím. K první skobě je to asi 4m, všude samý chyt. Přidávám ještě jeden mikrofriendík a pouštím se do převísku. Nahmátnu dva malé chyty, pokusím se zvednout nohy, ale co to? Nemůžu se hnout. Vracím se zpátky ke skobě. Jde to těžce, takže OS to zřejmě nebude. Chvíli se zamyslím, naplánuji sekvenci pohybů a vrhám se opět do převisu... a znova... nemůžu se zase hnout! Vracím se zpět ke skobě a opět přemýšlím „Čím to asi může být? Dolezu na hranu převisu a dál se už ani nehnu ať dělám co dělám...“ Téměř úplně zdrcený se podívám dolů na svého jističe.

„Seš v pohodě?“ houknu na Juru.

„Počůvaj, je tu strašná kosa, co tam robíš tak dľho?“ říká Jura. „Prestaň sa mrviť pod tým previsom, lebo skončíš ako ten kamzík v Tatrách.“

„Cože? Co to žvaníš vole? Jakej kamzík? Tobě snad přemrznul mozek!“

„Ale tebe huba neprimzla, čo?“ „Keď bol moj strýko raz vo Vysokých Tatrách, to bol teda maseker! Keď zcházali z Jahňacieho štítu zbadali kamzíka, ktorý sa po skale mrvil tak pomaly, až mu primrzly nohy.“

„Blbost, tak rychle mi nohy ještě nikdy ke skále nepřimrzly!“ myslím si , ale něco na tom bude, zima je skutečně pořádná.

„Zkus tými hnátmi troška trtnůť hore, aby sa ti odfajčili od skaly!“ radí Jura.

Pouštím se tedy opět do převisu, ale tentokrát naberu všechnu silu. Škubnu nohama a hele, ono to jde. On měl ten Jánošik přece jen pravdu! Rychle, aby mi nestihly nohy zase přimrznout ke skále, peláším k další skobě. Bohužel, opět se projevuje moje slabá stránka. Cvakání karabin mi vždycky trvalo hodně dlouho a než se stačím zajistit u dalšího postupového bodu, nohy mi zřejmě opět přimrzají. Alespoň je nemohu po nějakou dobu od skoby vzdálit... Jak tam tak visím za ty přimrzlé nohy, tak si alespoň mohu procvičit zakládání friendů a vklíněnců. U poslední skoby (pořadové číslo 4) si uvědomuji, že už mi nezbývá mnoho materiálu a tak radši nechám nohy opět přimrznout ke skále a popřemýšlím, jak nahoře zřídit bezpečný štand a odjistit kamarády.

Na vrcholu skály je to snad ještě horší než v samotné stěně. Sníh zde sice nepadá (asi proto, že sněhové vločky v takové zimě úplně degradují ještě než stačí dopadnout na zem..), ale fouká tu ukrutný vítr. Pomocí lodních uzlů, které v okamžiku přimrzají k ocelovým jisticím kolíkům, buduji štand a vyzývám kamarády k výstupu. Ti, ač se snaží sebevíc, zřejmě počas výstupu také přimrzají ke skále a jistícím prostředkům a tráví ve stěně taktéž dlouhý čas a tak se nám výstup protahuje až do úplné tmy. S vypětím všech sil se nám daří dostat zpět k autu. Pozoruhodné je, že i v takové zimě náš vůz Škoda startuje bez problémů. Namísto oslavné pitky v baru se všichni ubíráme do sauny a tam si navzájem ukazujeme zimou svraštělé a bílé údy, které po několika hodinách intenzivních masáží a lázní opět nabývají cit a přirozenou barvu.

S hrdosti si pak večer zapisuji do lezeckého deníčku , že se mi toho dne podařilo přelézt moje první E3, popř. E4 a nebýt té strašné zimy, mohl jsem to klidně zvládnout OS! :o)

A ještě pár foteček z jiných lezeckých zájezdů do "Little Killary"...