A k tanci hraje skupina Cadini

A k tanci hraje skupina Cadini…

Dost pochybuju, že nějaká hudení skupina Cadini vůbec existuje. Nabeton však vím, že horský masiv Cadini vás každé ráno radostně uvítá, když se vysoukáte v 5 ráno ze spacáku na parkovišti nad chatou Auronzo. Teda pokud není zrovna zahalen do mlhy. Auronzo, mlha - a tím je všechno jasné, řeč bude o Dolomitech.

Vzhledem k tomu, že jsme byli skoro poslední z oddílu, kdo ještě na vlastní kůži neokusil chladivý dotek dolomitkého vápence ve vyhlášených klasikách v oblasti Tre Cime, vyrážíme to rychle napravit. Začátek červena sice není nejvhodnější termín pro tuhle akci, no ale zase se nebudeme v cestách mačkat, sezóna ještě nezačala.

Na prakovišti jsme skutečně skoro sami, kufr auta plný svijanské jedenáctky (to radši vezmeme o lano míň) a dalšího jídla, počasí jakž takž, prostě to vypadá na pár parádních lezeckých dnů.

Jako první, údajně na rozlezení, volíme „malého Casina“, JV stěnu na Cimu Piccolissimu. Prý krásna, rozumně odjištěná cesta a hlavně z jihu, tedy plná sluníčka. Realita z hlediska počasí je trochu jiná, v těžkých délkách nám prší/padají kroupy a je kosa, že přemrzají prsty. Jinak průvodce nekecá, cesta je nádherná, vyrovnaná a vzdušná. Kluci „Bezmozci“ alias „MyTu“ alias Standa s Pavlem volí na rozlezení tuším Comiciho JV stěnu od Comiciho na Puntu di Frida.

Druhý den lezeme klasiku všech klasik, Žlutou hranu na Anticimu. Po téhle cestě bych mohl klidně jet domu. Nabízí úplně všechno, od koutového lezení, převísků, plotnen až po traverzy. Elegantní 14-ti délková linie, prostě žrádlo.

MyTu na naše doporučení nalézají do „malého Casina“, celou dobu na ně dobře vidíme a koušíme i fotit.

No a na závěr, jako zlatý hřeb programu, nalézáme do Comiciho v severní stěně Cimy Grande. Severní stěny Tre Cime dostanou každého, kdo se k nim jenom přiblíží. Všechny ty básnický popisy od Rébuffata, Bonattiho a dalších fakt nekecaj. Kluci chtěli jít původně do Casina na Ovestu, ale nějak si to rozmysleli a tak lezeme dvě dvojky za sebou. O co přesně pujde, jsme všichni pochopili hnedka v první těžké dýlce. V těch obtížných koutech navíc mnohdy teče voda a tak se kroutíme jak hadi. Obzvláště na druhým s narvaným batohem na zádech je to bomba lezení.

Člověk by si myslel, že po 8 těžkých délkách už čeká pohodička, ale úplná pravda to není, nahoru je to ještě minimálně jednou tolik. A v cestě na vrchol stojí třeba parádní mokrý koutek s vodopádem a ledem, traverz za hranu tak exponovaný, že naše bobky padají až k nástupu a podobné lahůdky. Když dolezeme konečně na polici, po které se dá celá Cima obejít na jižní stranu k sestupu, čeká nás příjemné překvapení v podobě směsi ledu a sněhu. A když ani „Tu“ nehodlá traverzovat ledy v lezečkách, musíme holt další 2 délky a přes vrchol. Večer se kvapem blíží a s bivakem je to tak půl na půl. Poslední délka je třešnička na dortu. Převislý komínek se stěnami pokrytými pěknou vrstvičkou ledu. Nakonec se na vrchol přece jenom dodrápeme (díky „My“, který se s oblíbeným heslem dne „Comici do pi..“ nasoukal do té hrůzy a vybruslil to) a rychle na jih a dolu. Prvních pár slanění a s bivakem je to už jistý, je vidět úplný kulový, navíc jsme sjeli necelých 100m. Naštěstí neprší, nefouká a je docela teplo (zatím). Spacáky a ponča pochopitelně leží u auta, tak nezbává než si sednout na lano, nechat se zahřívat špinavým a smradlavým chlapem, co dřepí vedle a doufat, že to bude krátký. V pět ráno, čilí jako rybičky, sestupujeme a slaňujeme do údolí vstříc slunci a vychlazeným svijanům. Je jasné, že máme dolezíno, jsme docela opotřebovaní. Po cestě domů někteří usínají. Copak se jim asi zdá?