S Betulou na Comiciho

Tahle záležitost už sice není aktuální, ale vzhledem k tomu, že je zima a na skalách se toho moc neděje a že mám navíc koleno v pr..., tak je to asi jediný způsob jak si připomenout lezení.

Léto 2001 mám spojeno s Kamilem Břízou (Betulou Pendulou) Strávili jsme spolu pár dní v Tatrách. Tam mi po výstupu na Ladový štít "Cestou k slnku" Betula předvedl jak se má horolezec v horách správně stravovat a poté mě seznámil se svým, všem známým přítelem Démonem.

Týden poté jsme již byli opět v plné formě a s nadšením se připojili k Milánovi a P.Kryzemu, kteří měli namířeno na Supediretisimu na Tre Cime di Lavaredo.Nám bylo celkem jedno jakou cestu polezeme, ale uvažovali jsme o Dibonově hraně (tu nám doporučoval Standa Tutka) a podobných lehčích cestách.

Náš program se konkretizoval během cesty na jih díky Milánove morální podpoře a Pavlově způsobu jízdy..., prostě jsme nabyli dojmu, že jsme skoro mistři světa a že se nám nemůže nic stát. Proč se tedy "prdět" v lehkých cestách, když si můžeme prásknout Comiciho. A bylo rozhodnuto...

V sobotu 28.7.2001 jsme se ocitli pod severní stěnou. Miláno s Pavlem se do Superdiretky pustili o pár minutek dříve, ale my jsme jejich výškový náskok rychle smazali. Nastup do Comiciho začíná totiž dvěma délkama lehčím terénem. S lanem jsme začali od 3. délky a střižba mě do ní poslala jako prvního. Lezení však začalo délkou následující... Betula během prvních kroků pochopil, že nemá cenu zbytečně plýtvat silami ve snaze o čistý přelez a uchýlil se k A-variantě (artificial).Pověsti o dobrém jištění nelhaly... cesta je suprově vyskobovaná a i posera mého kalibru se v ní cítí bezpečně. Nejtěžší se zdála délka, podle nákresu asi sedmá, která začíná kratkým traverzem a stěnkou za 7 a pak pokračuje koutkem asi za 6 s nepříjemným krokem ke štandu. Tady to skutečně skoby jistily.

V té chvíli nás dolezla dvojka Němců, zřejmě zkušených drtičů, protože se zdálo že lezli čistě a hlavně rychle. Následovalo pár délek lehkými, ale hnusnými žlaby. Poté jsme se dostali do systému komínů, jimiž protékalo poměrně hodně vody (tady jsme pustili Němce dopředu). A aby té vody nebylo málo, zatáhla se obloha a po chvili začalo pršet. Trochu jsme kopli do vrtule a s vidinou vrcholu začali lézt bez zbytečného zdržování. Komín je zakončen jakousi jeskyní, je vidět na nákresu..., kam jsme dorazili na poslední chvíli- začaly totiž padat kroupy a objevily se i první blesky. Betula zřejmě četl nějakou skautskou příručku a při spatření prvního záblesku na obloze začal lehce dramatizovat situaci: "... to vole učiteli, všechno železo dolů... sednem si na lano...ty vole sme v prdeli, my tady chcípneme..."

Skončili jsme asi 3 délky pod vrcholovou policí, po níž se traverzuje celá věž až do jižní stěny ke slanění. Nad námi bylo slyšet nějaké "UF UF, Scheisse Wetter..." německá hatmatilka i přes naší jazykovou neznalost dávala jasně najevo že v jeskyni není zase až tak špatně. Asi po půl hodině přestalo pršet, ale protože jsme seděli v jeskyni zdálo se nám, že kape pořád.Pak kolem nás proletělo několik šutrů (známka pohybu po podvrcholové polici) a zaslechli jsme Milána. Právě dolezli a zajímali se jak to vypadá s námi. Pozbírali jsme tedy železo, obuli lezečky a Betula se pustil do další délky. Výlez z jeskyně a následný vzdušný traverz vlevo nebyl po dešti, kroupách a chladové terapii moc příjemný. Do závěrečných 2 trojkových délek jsem přemluvil Betulu k vyvádění a vůbec jsem nelitoval (nějak mi ta zima neudělala dobře na ruce a ani důkladné ohmatávání vlastní prdele na štandu nepomohlo ke zlepšení lezeckého komfortu).

Traverz po polici mi také rozhodně nepřirostl k srdci... Místy plazení po čtyřech, popř. brouzdání se směsí sněhu a suti nad několikasetmetrovou stěnou nebylo nejpříjemnějším zážitkem. Na jižní straně se již objevila pěšinka značená mužíky a vzápětí také štand na slanění. Dvě délky po laně a pak už následovala spousta pěšinek a popolézání. Pro případ potřeby jsem vytáhl čelovku (měli jsme jen jednu) a přicvaknul si ji k sedáku.Betula měl nastudovanou sestupovku a tak nás vedl. Během několika minut se setmělo tak, že ani Betula neviděl na cestu.

"Učiteli ty vole, vyndej čelovku." zavelel Betula.

Sáhl jsem k pasu, odcvaknul karabinu a nasadil si Petzla na hlavu. Otočil jsem svítilnou a...

"Kurva! Ty vole! Kurva!"

"Co se děje, vole?" zeptal se muj noční vůdce.

"Sme v prdeli vole, z toho zasranýho francouzskýho Petzla mi vypadla baterie. Kurva!"

"Ty vole, tak to tady chcípneme..."

Náš postup se znatelně zpomalil. A protože už bylo skutečně hovno vidět, začali jsme uvažovat co dál. Ja jsem navrhoval někde přespat, ale Betula chtěl pořád dolů. Se svým odhodláním skončil v nějakém žlabu, který vede mezi Cimu Grande a Cimu Ovest, když narazil na skalní práh.Navlékli jsme se tedy do všeho, co jsme měli (ve skutečnosti jen pertexové bundy), rozdělili si jedno jablko a usedli ke spánku s lanem pod zadnicí. Kolem půlnoci začalo přituhovat a tal jsem se zeptal Betuly, jestli si nechce sednout trochu blíž a opřít se třeba zádama. Bohužel jsem nebyl pochopen. Betula zamumlal něco o teplouších a tak jsme se klepali až do rána.

Kolem 4. hodiny už bylo docela vidět a k našemu překvapení jsme slanovací štand objevili asi 20 metrů od místa našeho bivaku. Při slanění se už nic nestalo a ani při zpáteční cestě autem. Nutno poznamenat, že nás ráno Miláno a Pavlem netrpělivě vyhlíželi pod sestupem a zjevně je naše přítomnost uklidnila.

Shrnutí: 27.-28.7.2001

Tre Cime di Lavaredo – Comiciho cesta – Betula, Učitel – lezeno technicky, volně jen délky za 6 event. 6

Superdiretisima – Miláno Zedník, Pavel Kryze

Poučení

1) ...nastupovat do stěny ještě dříve než brzo...

2) ...v komíně a v jeskyni prší, i když jinde už je po dešti...

3) ...Petzl Zoom je sráč!

4) ...vzít si víc jídla vůbec není blbý...

5) ...Betula, ač hřeje, tak není teplej...