Casin

Tak jako vždy i tento výlet začíná naplánováním celé akce a následným sháněním parťáků do auta. Přidávají se Svářeč s kámošem, takže to vypadá, že se po večerech nudit nebudeme. Společným cílem jsou Tre Cime, my s Pájou jedeme s odhodláním lézt severní stěnu Cima Ovest a její klasiku Casina. Ze silných zážitků v sousedním Comicim na Cima Grande zůstaly už jen ty dobré takže se nám to zdálo jako rozumný nápad. A po třetím pivku v teple hospody pak Casin vypadá jako choďák.

Po stanovení cíle následuje nejobtížnější fáze expedice, všechny ty krámy narvat do auta. Některé věci jsou naprosto nezbytné a zaberou místo těm méně nezbytným. V tomto případě dva soudky piva vytlačily stany.

Pak už se jenom jede. Šofér má tu smůlu, že cumlá teplý birel zatímco vzadu je slyšet "ccccct" jak se otevírají plzničky. Krajina za oknem příjmně plyne...díky inženýrům z Mladé Boleslavi se přibližujeme celkem rychle. Tohle foto je speciálně pro pana Učitele, kterej nevěřil...

Koho by v půlce června napadlo, že silnice na Lavaredo bude ještě pod sněhem? Naše oblíbené misto na spaní na nejhořejším parkovišti popřípadě v tunelech z války je nedostupné...a nám je jasné, že s přístupy a sněhem ve stěnách bude asi trochu problém...

První den je vždy dnem rozlejzacím. My s Pájou jsme si vybrali cestu Egger/Sauscheck v jižní stěně Cima Piccola, cestu hnedka vlevo od Žluté hrany. Jedenáct délek, obtížnost 6+, to se nám zdálo jako rozumný start na zdomácnení s místním materiálem. První polovina paráda, sice těm šupinám a odfukům od stěny moc něvěříme ale štandy z nýtů, pěkné lezení na sluníčku...co víc si přát. V druhé polovině štandy končí a my, protože jsme to přežili, už víme proč. Horní polovina se prostě neleze. Zažili jsme v Tatrách celkem slušné kamenolomy, tohle byl ale extrém. Totálně rozbitá a schnilá stěna, vše se drolilo pod rukama...děs. Takže pocity z cesty smíšené, nicméně vrchol zdárně dobyt.

Večer mohutně doplňujeme tekutiny. Tak mohutně, že budíček ve 4:30 mě nějak nechce vzbudit. Naštěstí se aktivity tentokrát ujímá Pája a vykope mě ze spacáku. Co jako teď budeme dělat? Jo tááák, Casin...S lehkou hladinkou a slušnou kočkou snídáme a vyrážíme. Po cestě odpočíváme

Nastup okolo Čim je bez maček v botaskách celkem vzrůšo. Severní svahy jsou jeden velkej firm a představa, že se sklouznu 200metrů dolů do šutrů není zrovna lákavá. Naštěstí k tomu nedošlo a tak před 7 nastupujeme do stěny.

První lehké délky jsou rychle za námi, do očí se nám začíná šklebit stěna, která vypadá všelijak, jen ne tak, že by se dala přelézt. Pája se hrdinně pouští do první těžší délky za 8- a skoro dává OS.

Já se v tom kroutím jak had a jsem rád za každou plesnivou skobku. Na štandu moc nepobudu, protože nechci, je fakt pěkně vzdušnej, nohy se jen tak lehounce dotýkají skály, lana visí do díry pod náma, kam se nám nechce moc koukat.

Radši rychle pryč. Další délka zase něco kolem 8UIAA, čistě ani náhodou, ještě že jsou skobky hustě.

Po těchto dvou těžkých dýlkách následuje úsek, který dělá Casina Casinem. Proslulý traverz celou severní stěnou, obtížnost kolem 6+. Vzduchu habaděj, chytů málo. Hodit tam pendl, umřu strachy dřív, než mě chytí lano. Pokud teda ty skobičky vydrží, jejich kvalita v traverzu je mizerná.

Pak následují dvě 7-, z nichž ta druhá 7- asi nebude..nebo nevim. No a pak už je to asi 12 dýlek obtížnosti 5 na vrchol.

S biváčkem to vypadá nadějně, světla pomalu ubývá. Na sestupu se navíc práskneme...následující slanění na správnou sestupovou trasu je opět z kategorie silných zážitků. Dodnes nevím, jak tam ta hromada kamení vydržela.

Nakonec jsme to stihli dolů i bez biváčku, kolem desáté večer jsme u auta. Dále standardní zábava, doplňujeme tekutiny a celkem rychle tuhneme. Program na další den je celkem jasný, spánek a návrat, hlavně ne žádné lezení.